Jak většina lidí ví, a ostatní si to třeba nechtějí úplně připustit, cesty života jsou občas nevyzpytatelné. V období jedné mé životní krize jsem dostal náhodou pozvání do Indie od dlouholeté známé. Takové mé tetičky, se kterou mě seznámil kamarád, jenž do té Indie pak odcestoval se mnou. Tetička bydlela dlouhá léta v emigraci v USA. Byla to opravdu úžasná žena, léčitelka, duchovní průvodkyně a opora.

Když jsem přijel do městečka Puttaparthi, kde ,,teta" trávila důchod, chtěl jsem zůstat den či dva a hned odjet dál cestovat po Indii. Byl jsem lačný zážitků a měl jsem pocit, že se mám pořád za něčím honit. Město bylo plné lidí, kteří vyznávali Sai Babu jako jejich svatého, a já jsem na to celé měl dost ateistický nadhled.

Večer jsem se zúčastnil bohoslužby, kde bylo asi 5 000 lidí, kteří seděli, zpívali a plni obdivu hleděli na přítomného svatého. Chápal jsem to, ale neměl jsem pocit, že by se mě to mělo nějak zásadně týkat. To jsem ovšem nevěděl, že další události zásadně změní můj pohled na věc. Tetička nám říkala, že Sai Baba chodí ve snech a že musíme spát v chrámu, a ne u ní doma, kvůli silnějším energiím. Nebyli jsme úplně nadšeni touto myšlenkou. Teta měla pěkný byt a mně by gauč nevadil. 🙂 Turistický superior pokoj v ašramu stál asi 7 Kč za noc za osobu a tím je řečeno vše. Špinavé matrace a zařízení pokoje, či spíše nezařízení, bylo něco, co jsem úplně nečekal. V noci ovšem přišel sen, na který nikdy nezapomenu, a i po těch letech ve mně vyvolává silné pocity. Byl jsem v tom samém chrámu, ale hrála západní hudba mixnutá indií a citarem.

Na konci haly seděl Sai Baba a každý z tanečníků se s ním snažil navázat oční kontakt, který znamená požehnání. Připadalo mi to celé absurdní, jak lidé kroutili hlavami, aby se mu podívali do očí. Říkal jsem si, že jestli je opravdu svatý a chce se mnou mluvit, sám se podívá. A v tom okamžiku byla jeho tvář přede mnou. Jen hlava, obrovská hlava jako z animovaných filmů. Usmívající se a plná lásky. V jeho očích byly místo panenek zlaté lingamy ve tvaru vajíčka. A v tu chvíli mi dal obrovskou tlakovou ránu plnou lásky, po které jsem odletěl dva metry dozadu a padl na záda. Byl to úžasný pocit. Poprosil jsem ho ještě jednou o další a on mi rád vyhověl. Na závěr snu jsem se divil, co že to vlastně v životě dělám a že to bude asi něco se sluncem. Bláhově jsem si pak léta myslel, že to bude něco s fotovoltaikou. Byla to práce s energiemi, kterou jsem časem nakombinoval i psychologií a pokročilými technikami terapií. 

Po těchto zážitcích přicházely další informace a pochopitelně další cesty do Indie, kde jsem se pokaždé naučil něco nového. Ať už od místních známých, nebo prostřednictvím snů. V městečku byla opravdu pestrá skvadra. Od úplných lunetiků po partičky, které celé dny klábosily v restauracích a kavárnách o svém duchovnu, aniž by šly do chrámu, až po pár lidí, co oplývali neobyčejnými schopnostmi.

Kupříkladu kamarád Victor, Rus, který se narodil v USA, jenž do Indie odešel na důchod, mi podržel ruku v zápěstí, které jsem měl komplikovaně zhojené po zlomenině, a během minuty mi řekl přesně, o jakou se jedná kost, ale i to, že je v ní přerušená céva a že ta kost odumírá. Doporučil mi, ať si to nechám odoperovat. Nutno dodat, že rentgen mé ruky jsem znal nazpaměť, ten ale nebyl proveden s kontrastní látkou, takže o cévě mi řekl až on a následná operace doma v ČR jeho názor potvrdila. Ruka je teď hybná a bez problémů. Když jsem se ho zeptal, jak to dokázal, řekl mi, že musím pochopit základy kvantové fyziky a pak že prý pochopím úplně všechno. Tím mě úplně dostal. Tady v tomto duchovním světě se bavíme o kvantové fyzice jako základ poznání? Kdysi mu to řekl sám Si Baba, když se ptal po poznání toho, jak dokáže materializovat věci a pomáhat. Vše je jen kvantová fyzika ovládaná sílou magnetismu srdce, které je mnohem silnější než mozek. Víc je o tom v knize, která je celá podepřená o moderní vědecké výzkumy, Zákon rezonance od Pierra Franckha.